Cyklozájezd 2010
Něco o tom, jak tam bylo...
...čtvrteční ráno u hasičárny ve Starojické Lhotě bylo ve znamení očekávání, jak se vyvine počasí. Bude pršet nebo se nad námi nebe slituje? Zatím se zdálo, že by to mohlo vyjít a tak plni očekávání a s dobrou náladou jsme vyrazili vstříc osudu. Náladu v autobuse jsme samozřejmě zvedali nezbytnými kalíšky slivovice a cestou se občas ukázalo i sluníčko. Až do Českých Budějovic to vypadalo slibně, ale čím víc jsme se blížili k jihu, tím častěji se začaly honit po obloze mraky až se spustil drobný déšť. Plánovaný začátek první cyklovyjížďky z Loučovic jsme tedy operativně přesunuli až na hráz Lipna, protože při vystoupení z autobusu v Loučovicích nás déšť a studený vítr od původního záměru úplně odradil.
Po vyložení kol jsme se vydali po téměř nové cyklostezce podél vody z Lipna do Frymburku. I když skoro po celou dobu drobně mrholilo, tak jsme si jízdu vyloženě užívali a kochali se krásným okolím a skvělým asfaltovým podkladem, který nečekaně pokračoval ještě za Frymburk. Jak tak jedeme a kocháme se pohodovou jízdou, najednou se z ničeho nic za jednou zatáčkou objevil nenadále krátký, ale za to hóódně prudký kopec, který okamžitě prověřil naši připravenost. Většině se nepodařilo rychle přehodit na lehčí převod a tak se v kopci utvořila z cyklistů hromadná skupina chodců. Ale zvládli jsme to. S dobrou náladou to jde opravdu snadno.
Bodejť by ne, když jsme ve Frymburku zažili první veselou situaci, kdy panu Davidovi, nejstaršímu účastníkovi zájezdu, praskla guma u cyklokalhot a on stojící uprostřed našeho chumlu nic nezpozoroval a vesele se bavil až do okamžiku, kdy chtěl usednout zpět na kolo a zjistil, že se mu kalhoty válejí u kotníků. Všichni jsme byli v domnění, že si ty kalhoty jen upravuje a ani nám nebylo moc divné, že před námi stojí jen v trenýrkách. Druhý den ráno nás pak všechny opět rozveselil. Místo gumy použil do kalhot sisalový provaz a v této úpravě potom absolvoval celý zájezd. Je vidět, že je to starý bard a dokáže si poradit v každé situaci.
Od Frymburku jsme pokračovali po hlavní silnici přes Milnou do Černé v Pošumaví a dále do Horní Plané k penzionu. Cestou jsme ještě opravili jeden defekt a při čekání na opozdilé jsme stačili v jedné hospůdce sledovat i právě probíhající MS v hokeji a povzbuzovat naše hokejisty v jejich tažení za titulem. V cíli v Pihlově jsme si tedy odškrtli prvních 35 km z našeho itineráře.
Penzion U Kukačků, naše dočasné působiště, nás přivítal sice teplou večeří, ale o tekoucí teplé vodě v mnohých pokojích nemohla být ani řeč. Přízemí se sprchovalo na úkor prvního patra. Když v patře tekla teplá voda, tak jen po kapkách a když tlak vody zesílil, tak tekla jen studená. Ale ani tato drobná nedokonalost nás neodradila od společné večerní zábavy. Bylo třeba obhlídnout vybavení jednotlivých pokojů, kdo má jakou postel, jestli mu jde televize a jestli topí radiátory. A tak se jednotlivé skupinky shlukovaly po pokojích až do pozdních nočních hodin a zásoby slivovice se začaly pomalu tenčit.
V pátek ráno po snídani jsme se vydali na první velkou vyjížďku do okolí Lipna. Sluníčko občas vykouklo z mraků a tak jsme si to vesele drandili přes Pernek do Nové Pece na samý začátek Lipenské přehrady. Bohužel tato pohoda neměla trvat dlouho. V Nové Peci už přišly na řadu pláštěnky. Krásnou silnicí podél Vltavského Luhu jsme za drobného deště dojeli do 15 km vzdáleného Stožce. Tady jsme si prohlédli infocentrum, které funguje zároveň jako malé muzeum Šumavy, a vyfotili se u vycpaného losa, kterého v roce 2003 srazilo v okolí Lipna auto. Dosud v okolí Vítkova Kamene žije stádo 10-30 losů a tak doufáme, že na nějaké při našich toulkách nenarazíme. V nedalekém hotýlku jsme se posilnili na další cestu a vyrazili tzv. Oslí stezkou k Plešnému jezeru. Samozřejmě, že krátce po nasednutí do sedel začalo opět dost hustě pršet. Čtyřkilometrové stoupání k Plešnému jezeru jsme absolvovali opět v pláštěnkách. Ale zvládli jsme to bravurně. Po krátké fotící zastávce jsme rychle ujížděli dolů do údolí k Schwarzenberskému plavebnímu kanálu. Podél něho se už jelo lépe, ale až na Jelení vrchy stále pršelo, takže jsme minuli odbočku dále ke stezce podél kanálu a ujížděli asfaltovou silnicí dolů do Nové Pece. Cestou došlo k drobné srážce dvou našich cyklistů, kteří se příliš nechali unést okolní půvabnou krajinou. Naštěstí se vše obešlo bez zranění, i když se Helino kolo po tomto incidentu zdálo být téměř na odpis. Osmice na zadním kole opravdu nevypadala dobře. Naštěstí se chlapi okamžitě pustili do provizorní opravy a během chviličky dali kolo do jakž takž pojízdného stavu. Klobouk dolů před Helou, protože jet 3 km z kopce bez funkční zadní brzdy, je opravdu úctyhodný výkon.
V Nové Peci jsme naštěstí zapadli do malé teplé hospůdky a trochu se ohřáli a usušili. Jen ten majitel byl nějakej divnej. Moc mu nešlo pod fousy, že z jednoho tataráku a čtyř topinek se nají deset lidí. Raději jsme tedy vyrazili dál po pravém břehu Lipna do Bližší Lhoty k přívozu. Cesta už probíhala bez komplikací a dokonce se i počasí umoudřilo. Z Bližší Lhoty do Horní Plané nás převezl přívoz, který pro nás přijel i mimo pravidelný jízdní řád. Asi jsme převozníkům byli sympatičtí nebo ještě neviděli tolik bláznů, kteří si hromadně umývají kola v Lipenské přehradě. Taky po blátivých 65 km to bylo potřeba.
Večer jsme se sešli v jídelně u kytary a pokoušeli se o tradiční online přenos do Lhoty písně Hej Mary Lou, ovšem tentokrát se v žádném případě nejednalo o hluboký umělecký zážitek, jako na turistických zájezdech. Cyklisté holt nadání pro zpěv od turistů nepřevzali.
Sobotní ráno nás přivítalo téměř polojasnou oblohou. Po předcházejícíh uplakaných dnech to bylo jako zjevení. Rozhodli jsme se tedy absolvovat naši nejdelší cyklotrasu. Z Horní Plané jsme přívozem přepluli na pravý břeh a odtud se vydali přes Přední Zvonkovou k hraničnímu přechodu do Rakouska. Po cestě jsme minuli zrekonstruovaný kostel v zaniklé obci Zadní Zvonková, která kdysi čítala na 1300 obyvatel. Z celé obce je dnes zachován díky iniciativě původních odsunutých německých obyvatel a českých dobrovolníků alespoň tento kostel se hřbitovem a bývalá trafika, kde je malé muzeum.
Cesta k hranici vedla stále do kopce a tak jsme s radostí uvítali, že v Rakousku naše trasa odbočila před vrcholem doleva na rovinu podél rakouské části Schwarzenberského kanálu. Po dvou kilometrech jsme dorazili k malé hospůdce v obci Sonnenwald a nebyli by to chlapi, aby tady vynechali místní specialitu kvasnicové pivo. Posilněni vitamínem B jsme pokračovali krásnou lesní cestou podél kanálu až zpět na českou hranici k rozcestí Koranda. Tady jsme snědli oběd, jak jinak než z vlastních zásob a pokračovali dál podél česko-rakouské hranice zaniklými osadami Otov, Jasánky, Rychnůvek a Pasečná až ke Spáleništi. Cesta vedla zvlněnou krajinou a skýtala výhledy na českou i rakouskou stranu. Po bývalých vesnicích mnohde zůstaly jen kříže u cesty nebo zbytky opěrných zídek bývalých stavení, které v bujné vegetaci začínají být čím dál tím méně patrné. Od rozcestí na Spáleništi jsme prudkým sjezdem dojeli do Přední Výtoně, kde nás čekala opět hospoda. Lehký pozdní oběd a sledování začínajícího semifinálového zápasu našich hokejistů na MS, nás nakoplo před další jízdou. Pokračovali jsme hezky po rovince podél břehu Lipna do Frýdavy a stále dál až do Kyselova k nejdelšímu lipenskému přívozu. Cestou jsme stále nabádali k výjezdu na nejvýše položený hrad v zemi - Vítkův kámen, ale nikdo se nakonec k tomuto činu neodhodlal. V Kyselově jsme při čekání na přívoz stačili opět opravit jeden defekt a potom už si užívali 1,5 km dlouhou plavbu po Lipně. Z Dolní Vltavice jsme pokračovali do kopce na Bližnou a odtud sjížděli přes Jestřábí k Černé v Pošumaví a Horní Plané. Cestou jsme samozřejmě po telefonu zjišťovali stav hokeje, mnohdy to ani nebylo potřeba, protože z okolních domů se ozývaly jasné výkřiky radosti, takže jsme byli o průběhu perfektně informováni a těšili se na náš nedělní finálový zápas. Asi i díky hokeji a celodennímu sluníčku jsme na konci ani necítili, že máme v nohách nějakých 75 km. Pivo na prosluněné terase v penzionu pak korunovalo tento skvělý den.
Nedělní ráno už bylo ve znamení balení zavadel a přesunu části týmu autobusem do Českého Krumlova. Většina ale absolvovala plánovanou projížďku vojenským újezdem Boletice. Jaký byl náš údiv, že tady nemají silnice dlážděny kostkami, jako je tomu u nás na Libavé. Takže tuto 20 km vyjížďku téměř po rovině jsme si opravdu užili a na konci v Kájově, nás ještě v restauraci Petráškův Dvůr čekala zasloužená odměna v podobě skvělého oběda. Majitel restaurace sice po spatření našeho početného pelotonu a ujištění, že všichni chceme jíst, málem dostal infarkt, ale nakonec jsme byli všichni maximálně spokojeni. Autobus se zbytkem výpravy dorazil z Krumlova také bez problémů a tak jsme mohli naložit kola i sebe a vydat se opět k domovu. Zpáteční cesta proběhla zcela v poklidu, podařilo se nám zlikvidovat poslední zásoby energetických nápojů a vyhlásili nejlepšího účastníka. Stal se jím pan Karel David z Nového Jičína, který ve svých 74 letech zcela bez problémů absolvoval veškerý program a najel spolu s námi téměř 200 km. Před jeho výkonem smekáme.
A co bude příště? To v této chvíli ještě nevíme, ale pokusíme se na rok třeba zase něčím překvapit a připravit něco nového. Kolům ZDAR !!!
Zavzpomínat nad fotkama si můžete v rubrice Fotografie z našich akcí.